o autorovi: Ulisse Cantagalli (1839-1901) byl italský hrnčířský výrobce ve Florencii. Narodil se v rodině italských hrnčířů, jméno Cantagalli bylo spojeno s keramikou od 15. století. Není však jasné, zda to byli výrobci nebo obchodníci. Bylo však zjištěno, že v Imprunetě (město jižně od Florencie) byli dobře známí jako "pečíři", vlastníci půdy a nemovitostí, a že továrna Cantagalli vyráběla keramiku ve Florencii na počátku 18. století.

Ulisse Cantagalli Plate - Metropolitní muzeum umění, New York
Ulisse Cantagalli Plate - Metropolitní muzeum umění, New York
Jako druhý ze čtyř sourozenců se Ulisse narodil v roce 1839 a vyrůstal s privilegovaným životním stylem až do roku 1848, kdy byl jeho otec vyhlášen bankrotem a ohromen obratem štěstěny spáchal sebevraždu. Jeho matka, Flavia Franceschi, pokračovala v řízení rodinného podniku. Zaměřila se na výrobu terakoty, příležitostně vyrobila několik majolikových kousků.

Ulisse vstoupil do rodinného podniku jako mladý muž, odhodlaný obnovit rodinnou pověst. Ukázal se jako ambiciózní, talentovaný muž se silnou vizí.
V roce 1878 Ulisse a Romeo převzali hrnčířskou továrnu ve Florencii a začali obchodovat jako Manifattura Figli di Giuseppe Cantagalli. [1][2]
Ve stejném roce se Ulisse setkal s Margaret Todovou, skotskou dívkou, která zavolala do jeho obchodu ve Florencii. [3] Margaret Tod a Ulisse Cantagalli byli oddáni v římskokatolické katedrále Panny Marie v Edinburghu 31. srpna 1880, spolu s Ulissiným bratrem Romeem a Markétiným bratrem Robertem jako svědky. Jejich manželství vytvořilo trvalé pouto mezi oběma městy Edinburghem a Florencií.
Úspěch jeho podniku spočíval v intuici, že italská keramika dosáhla vrcholu umělecké kvality během renesance a obrovští, umělecky informovaní návštěvníci, které Florencie přilákala, by měli velký zájem o koupi vysoce kvalitních reprodukcí.

Vzhledem k tomu, že Florencie je italskou kulturní památkou a jedním z měst Gran Tour, byl ideálním místem pro splnění svých ambicí. Jeho italská keramika se stala ceněnými sběratelskými kousky, oslavovanými po celé Evropě, zejména ve Velké Británii.

Zemřel v Egyptě 29. března 1901.

Ulisse Cantagalli pochopil, že existuje obrovská příležitost pro špičkovou italskou maioliku brzy v roce 1870. Rozhodl se reorganizovat svůj podnik, aby napodobil raně renesanční kusy, ne jako padělky, ale jako reprodukce. Vybavil svou továrnu na výrobu maioliky, nejvyššího projevu renesančního keramického umění a začal vychovávat talentované malíře, založil školu designu zaměřenou na výuku umění majoliky svým nejlepším pracovníkům.

Jeho řemeslníci pod Ulisseho vedením vzkvétali a živili jeho sen založit centrum dekorativního umění, které by předvedlo italské talenty. Zároveň prohledával umělecké galerie, muzea a soukromé sbírky a neustále hledal renesanční majoliky, ze kterých by čerpal inspiraci. Když našel kus, který se mu líbil, načrtl jeho design na velký acetátový list pomocí pastelových barev a tempery. Jeho dochovaný skicář svědčí o jeho kreslířském umění, velkých uměleckých schopnostech a smyslu pro detail.

V článku o Cantagalliho životě a díle Sheila Forbes[3] vysvětluje, jak v roce 1870 "byl anglický vliv tak přesvědčivý, že Florence byla stylizována jako 'slavná anglická Florencie', termín podporovaný významnými diskriminujícími sběrateli jako Frederick Stibbert a H.P. Horne, sběratel a umělecký kritik, kteří oba žili ve Florencii, stejně jako další muži vkusu. například lord Carmichael, vášnivý sběratel Cantagalli, John Ruskin, William Morris a William De Morgan, s nímž Ulisse navázal zvláštní pracovní vztah."

Ulisse Cantagalli si vychutnával popularitu své práce jak u místních sběratelů, tak u cizinců na Grand Tour a poskytoval náročným sběratelům vysoce kvalitní reprodukce Robbiane, renesančních majoliků, lesklého nádobí a kusů v islámském a mářském stylu. Zdobil dům Stibberta ve Florencii, nyní muzeum, vytvořil styl Della Robbia "tondi" (kruhové sochy) pro Palazzo Pitti. Margaret Cantagalli pracovala se svým manželem, pěstovala