o autorovi: André Dignimont (22. srpna 1891 – 4. února 1965) byl francouzský ilustrátor, malíř a rytec1.
"Významná postava Montmartru2 », je proslulý svými tisky a světelnými ilustracemi věnovanými ženské kráse. Studoval na College Juilly, nějakou dobu pracoval v Londýně, poté se vrátil do Paříže, aby studoval na Acade'mie Julian.
Byl velmi plodným umělcem a ilustrátorem po více než čtyři desetiletí. Jeho práce odráží jeho lásku k provokativním ženám, kavárenskému životu a okolí --- dokumentuje jedinečný vhled do pařížské zkušenosti.
Dignimont byl především akvarelovým umělcem v tradici Julese Pascina. Zahrnuje pero a inkoust a barvy, které se stávají velmi odlišnými jako jeho vlastní styl.
Vystavoval na Salon D'Automne, Salon de Inde'pendants, Salon des Tuileries a Salon de L'Araigue'e. Ilustroval také více než padesát knih. André Dignimont byl tehdy žákem Tonyho Roberta-Fleuryho na Académie Julian. Usadil se na Montmartru a vedl "radostný život rapína" - odtud jeho přezdívka "Velké vykopávky", která mu zůstala - ve společnosti spolužáků a přátel, zejména Jean-Gabriel Domergue, Roger de la Fresnaye, Louis Marcoussis, Robert Lotiron a André Warnod5.

Jeho kariéra, která trvala více než čtyři desetiletí, ho zavedla k portrétům a ženským aktům - akvarely, kresby a tisky, Dignimont nemaloval na plátno - stejně jako ke knižním ilustracím a divadelním scénám, čímž se spojil s malíři, spisovateli (Colette, Francis Carco, Pierre Mac Orlan) a herci. V roce 1927 opustil Montmartre a natrvalo se usadil na 1, rue Boutarel, kde ho nadšený z bleších trhů proměnil v muzeum neobvyklých předmětů6.

Později se André Dignimont začal zajímat o krajinu, povzbuzen André Dunoyerem de Segonzacem, který také přirozeně procházel Paříží, stejně jako během letních prázdnin, které Françoise Py-Chereau znovu vytváří7 : u právníka-akademika Maurice Garçona v Ligugé v Poitou, v Yonne u Julese Cavaillèse, v Saint-Tropez u Colette, v Equemauville u Honfleuru u Henriho Jeansona8, také poblíž Paimpolu, kde Betty de Mauduit proměnila svůj Château de Bourblanc v místo umělecké a literární pohostinnosti, kde se Dignimont mohl setkat s Pierrem Benoitem, Josephem Kesselem, Francisem Carcem a Louisem Touchaguesem9.

Colette prozrazuje: "Když s tebou chci být sama, zdvořile odstrčím tvé akrobaty, tvé námořníky a tvé poddůstojníky s třešňovými ústy, omlouvám se tvému sladkému ženskému dobytku, zabočím na roh prázdného domu, jehož okenice bije, pokojně potřísněná krví, a potkávám tě, jak se skláníš nad květinovou slepou uličkou – Jeanettina srdce, Narcisy a kolumbíny smíchané dohromady (nezapomeňme na pomněnku!), které maluješ pečlivě, pohyblivě a zasněně jako stará panna."10.

Ilustroval noviny jako Le Rire, Demain, Monsieur - Revue des élégances, des bonnes manière et de tout que intérêt Monsieur, Le Crapouillot, Le Sourire, Femina, la Gazette du Bon Ton, La Guirlande, Comœdia, Flirt... Kromě své práce ilustrátora a malíře hrál vedlejší role v kině a byl členem poroty, které předsedal Marcel Pagnol na filmovém festivalu v Cannes v roce 1955.

André Dignimont zemřel v Paříži 4. února 1965. Jeho hrob na hřbitově Montparnasse v Paříži (27. oddělení) zdobí bronzový medailon s portrétem vytesaným Paulem Belmondem. Jeho žena zemřela 28. února 1981.

"Jedinečný rozmar osudu! Od svého dospívání Dignimont navštěvoval pouze mušetové plesy, námořnické bary a nevěstince, a aby mu vzdal hold, jeho díla byla shromážděna v pozlacených salonech oficiálního paláce. S křídlem plstěného klobouku přetaženým přes oko a cigaretou v ústech by se neodvážil vstoupit. »

— Roland Dorgelès, o výstavě Dignimont v Palais Galliera, katalog André Dignimont Studio Sale, 22. října 1990, s. 6.

Dílo
Mitsou ou comment l'esprit vient aux filles de Colette, Paris, Éditions G. Crès, 1923.
Le Colonel Chabert, Honoré de Balzac, Éditions pour les Bibliophines du Palais, 1924.
L'équipe de Francis Carco, Éditions Rouffé, 1925.
L'homme traqué od Francise Carca, Paříž, Les Arts et le Livre, 1925.
Quatorze images, proses iné