o autorovi: Narozen 14. října 1887 ve Střebsku u Příbramy.
Mladý František projevoval malířský talent již od útlého dětství - svůj první olej údajně namaloval již v 6 letech - ale otec se rozhodl, že jej pošle na Obchodní školu. Po prvním ročníků bylo zřejmé, že tento typ studia nebyl pro mladého Františka vhodný. Záhy školu opustil a vyučil se malířem pokojů. Majitel pražské firmy Frenzel si brzy všiml výtvarného talentu mladého účedníka a začal jej posílat na opravy nástropních a nástěnných fresek po různých zámcíc v Čechách. Po třech letech praxe, roku 1908, podal mladý František přihlášku na pražskou Akademii a pro svůj talent byl přijat. Srdcem tíhnul ke krajinomalbě, ale nakonec docházel k vyhlášeným figuralistům (prof. Vlaho Bukovac, prof. Hanuš Schweiger a prof. Max Pirner). Procházka byl již v dospívajícím věku samotářem a veškerou svou energii vrhal do studia umění. Díky tomu získal dva stipendijní pobyty v zahraničí, během nichž navštívil Rakousko, Španělsko, Francii, Itálii, Německo, Belgii a Holandsko. Procházkova první samostatná výstava proběhla již roku 1910 v Brandýse nad Labem. Uspořádali ji místní studenti a obsahovala na 60 obrazů a kreseb. Ze soupisu vystavených děl je zřejmé, že se v drtivé většině jednalo o krajinomalby a městské partie. Výstavy měl v Brandýse posléze ještě dvě - roku 1914 a 1916. Zásadní zlom v tvorbě přišel po první světové válce, kdy se F. X. Procházka seznámil se středoškolským profesorem a zoologem Jiřím Jandou, pozdějším zakladatalem pražské ZOO. Malířova odvěká vášeň pro faunu se od té doby plně projevila i ve výtvarném úsilí. Díky kontaktům se skupinou předních zoologů začal pilně studovat anatomii zvířat a již z kraje dvacátých let vypracoval ilustrace do učebnice Přírodopis pro školy střední a později do encyklopedie Velký přírodopis. Procházka posléze získal stipendium pro cestování po evropských zoologických zahradách, ve kterých studoval cizokrajná zvířata. Díky své nesmírné pracovitosti zachytil i několik městských či přístavních scenérií - například v Hamburku nebo Anvers. Své zkušenosti později zúročil při tvorbě dalších učebnic přírodopisu, ilustrací do přírodovědných časopisů, návrzích na pohlednice, ale i ve volné tvorbě. Na jeho výstavy v Topičově saloně ve dvacátých letech chodily celé rodiny i s dětmi, jelikož v Praze nebyla jiná možnost, kde si prohlédnout lvi, tygry, africké slony, plameňáky a další exotickou faunu. Dokonce i umělecká kritika oceňovala výtvarnou kvalitu Procházkovy malby - obdiv sklízel zejména pro svůj koloristický a světelný cit a důslednou anatomii zvířat. Vedle těchto cyklů malíř dále tvořil krajinomalby ze svého milovaného Polabí. Během třicátých a čtyřicátých let 20. století se více soustředil na žánrové obrazy z prostého života polabského venkova. Zachycoval sedláky při orbě, pasáčky se stádem ovcí, babky s nůší a kozou či obrazy zvířat samotných - krávy či kozy na pastvě, psi na dvorku, husy, kachny, různé druhy ptactva apod. Začalo ho velmi silně fascinovat soužití zvířat a člověka. Dalším silným tématem Procházkovy vyzrálé tvorby bylo zachycování přeměny Polabí. Od 30. let se začal regulovat tok Labe, což výrazně změnilo tvář okolní krajiny. Malířův zájem se rovněž soustředil i na sociální tématiku. Zachycoval zanedbané kouty brandýského kraje - obydlí chudiny, opuštěné domy - nebo tábory dělníků, kteří pracovali na regulaci řeky. Vytvořil tím důležité dokumentární dílo, navíc podpořené malířovou uměleckou kvalitou. František Xaver Procházka přežil obě světové války mimo válečné dění, jelikož již v mladých letech mu byla udělena neschopnost vojenské služby. Během čtyřicátých let tedy mohl dále cestovat svým milovaným krajem a živou paletou zachycovat dynamické proměny konce první poloviny 20. století ve své domovině. Malíř zemřel náhle na Štědrý den roku 1950, tedy v době nastupující kolektivizace, která za několika málo let absolutně přetvořila zemědělskou krajinu, kterou tolik miloval.