o autorovi: Narodil se 5. 3. 1834 ve Vratislavi a zemřel 5. 4. 1868 v Praze ve věku 34 let.
Malíř a portrétista. Syn významného českého přírodovědce Jana Evangelisty Purkyně.
Mládí prožil ve Vratislavi, kde také studoval. Po ukončení studií ve Vratislavi, Praze a Mnichově odjel do Paříže. Je považován za jednoho z nejnadanějších českých realistických malířů, avšak za svého života se uznání nedočkal. Teprve moderní umělci 20. století jej ocenili jako největšího českého malíře 19. století. Finančně ho musel podporovat jeho otec. Mezi jeho díla patří například portrét Podobizna kováře Jecha nebo zátiší Sova sněžná. Barvu nanášel v silné pastě, kterou modeloval špachtlí, nožem, kresbu vyrýval rukojetí štětce. Purkyně byl činný také jako kritik. Snažil se o prosazení pravdy v umění proti lži a konvenci, zabýval se problematikou uměleckého školství a výtvarné výchovy.
Narodil se ve Vratislavi jako druhý syn lékaře a přírodovědce Jana Evangelisty Purkyně a jeho manželky Julie, rozené Rudolphi. Matka brzy zemřela. Měl staršího bratra, pozdějšího přírodovědce Emanuela Purkyně. Mládí prožili ve Vratislavi, kde otec působil na univerzitě. Zde také studoval na gymnáziu a krátce se učil malovat u malíře podobizen J.J. Königa.[3] V roce 1850 se rodina vrátila do Prahy a Karel se zapsal na malířskou Akademii. Poprvé se veřejně představil jako malíř v roce 1853 na výstavě Krasoumné jednoty, kam zaslal žánrovou kompozici Děti dívající se na obrázky.] Během studií navštěvoval známé německé galerie, v nichž studoval renesanční a barokní malířská díla. Navázal mnoho uměleckých kontaktů, přátelství ho pojilo především s Josefem Mánesem a Václavem Levým. Studium na Akademii ho však neuspokojovalo, považoval je za suchý akademismus, odmítal kreslit podle sádrových modelů. Proto odešel roku 1854 do Mnichova do učení k malíři J.B.Berdellému. V galerii tam studoval Rembrandtovy, Tizianovy a Rubensovy obrazy, Na Tizianovi obdivoval monumentální pojetí portrétovaných osob a převzal některé technické postupy, jako podmalbu červenohnědou barvou[7].

Na podzim roku 1856 odjel do Paříže, kde se nejprve na otcovo přání zapsal do ateliéru Thomase Coutura. Ani toto studium nedokončil, což ovlivnilo negativně názor rodiny i širší kulturní veřejnosti, která akademickému vzdělání přikládala velký význam. On sám se však raději učil z prací italských a francouzských mistrů. Byl mu blízký realismus Gustava Courbeta, o kterém se později zmiňoval ve svých kritických statích. Dojmy z ročního pobytu v Paříži vyjádřil v několika drobných olejomalbách, např. V údolí nebo Boulogneský lesík.

Koncem roku 1857 se vrátil do Prahy a věnoval se intenzivní práci. Vytvořil řadu mistrovských portrétů a žánrových kompozic, např. podobiznu Betty Reitmeierové, protějškové portréty Emy a Leopolda Křikavových, portrét Barbory Wiesnerové či Podobiznu rodiny řezbáře Vorlíčka. Vedle portrétní tvorby se od roku 1860 více zaměřil na malbu zátiší. Spojení obou těchto oborů je patrné na jednom z jeho stěžejních obrazů Podobizna kováře Jecha.

Od roku 1862 se Purkyně kromě malování věnoval umělecké kritice, psal do Národních listů, Politika a Květů. Kreslil karikatury pro časopisy Brejle a Humoristické listy. Zapojil se do pražského spolkového života a v roce 1864 se podílel na přípravě slavnosti k třístému výročí narození Williama Shakespeara, kterou organizovala Umělecká beseda. Navrhl kostýmy a scénu pro slavnostní průvod shakespearovských postav. Soubor šesti olejomaleb je ve sbírkách Národní galerie. V roce 1866 přijal zakázku na ilustrování nového knižního vydání Dona Quijota.

Karel Purkyně se 7. února 1860 v Praze oženil s Marií Wiedermannovou z Vídně (1841-1914), měli spolu tři děti, Jana, Cyrila a Rosalii (Růženu). Portrét své manželky vytvořil v roce 1860, své děti zachytil na obraze z roku 1868. Těsně před smrtí namaloval autoportrét vyjadřující jeho vnitřní rozpoložení. Karel Purkyně zemřel předčasně ve věku 34 let a byl pohřben na Vyšehradském hřbitově vedle svého přítele Václava Levého (hrob