o autorovi: 7. června 1848 Paříž – 8. května 1903 Atuona, Markézy.
Byl francouzský malíř, vůdčí osobnost postimpresionismu.
Paul Gauguin vyšel z impresionismu, ale postupně si vytvořil vlastní osobitý styl. Svůj první obraz – Lesík ve Viroflay – vytvořil v roce 1876. Poté se stává žákem Camilla Pissarra. Díky krátkému pobytu na Martiniku nalezl vlastní styl, což dokazuje obraz Žlutý Kristus.

Po návratu do Francie získal obdiv a uznání. Jedním z jeho přívrženců je i Vincent van Gogh. Nějaký čas žil v Bretani, ale pořád musel myslet na exotické kraje, a proto odcestoval na Tahiti. Na obrazech Tahitské ženy a Arearea se snaží ukázat Tahiti jako ráj nezkažený civilizací.

Mezi jeho vrcholná díla patří Už nikdy (1897) a Dívky s květy mangovníku (1899).

Ve volném čase malovat a sochařit. Také nakupoval obrazy prozatím zatracovaných impresionistů, se kterými, zvláště pak s Camillem Pissarrem, se seznámil v Arosově rodině.

Jeho první a jedinou ženou se stala Dánka Mette-Sofie Gadová, se kterou se oženil roku 1873. S ní měl čtyři syny (Emil, Clovis, Jean-René a Paul Rollon zvaný Pola) a dceru Aline. Také díky ní Gauguin ze svých výdělků nenashromáždil větší množství peněz, protože Mette je obratně utrácela.

Když pak nastal propad na burze (1883), Paul přišel o práci a jejich manželství se zhroutilo. Když Mette zjistila, že ji a děti hodlá živit malováním, odjela zpět do své vlasti. Paul se poté protloukal jak mohl, ze zbohatlíka se stal tulák. Žít v Paříži pro něj bylo příliš nákladné, proto v té době často pobýval a maloval v Bretani v městě Pont-Aven. Velké pokroky ve své tvorbě ale nedělal, stále se držel k obrazu svému pozměněného impresionismu.

Po nějaké době se s přítelem Lavalem vydali za prací úředníka do Střední Ameriky, kde u přístavu Colón probíhal první – francouzský – pokus o stavbu Panamského průplavu. Brzy však práci v otřesně špinavém přístavu nemohli snést a uchýlili se na ostrov Martinik. Během pobytu na tomto ostrově namaloval Gauguin jen 12 pláten, ale na nich lze vidět velký pokrok v hledání sebe sama (například plátno Pod mangovníky).

Po návratu žil střídavě v Paříži a Pont-Avenu, ale život v Evropě jej začal znechucovat. V té době došlo k osudovému setkání: galerista Theo van Gogh Gauguinovi představil svého bratra Vincenta. Theo navrhl, aby oba malíři společně pracovali ve Vincentově oblíbeném městě Arles, ale jejich pouze dvouměsíční soužití ve van Goghově "žlutém domě" na sklonku roku 1888 skončilo absolutní katastrofou. Vznikly mezi nimi velké rozpory mimo jiné o přístup k malířskému umění. Když se van Gogh pokusil na svého uměleckého kolegu zaútočit břitvou na holení, uchýlil se Gaugauin do hotelu. Poté, co zjistil, že ho přítel opustil, se Vincent van Gogh sám zmrzačil tím, že si břitvou uřízl levé ucho.

Gauguin se opět uchýlil do Bretaně, ale atmosféra v Pont-Avenu, který se mezitím stal oblíbeným cílem umělců i výletníků, mu přestala vyhovovat, a proto se tentokrát usadil v rybářském Le Pouldu. Kvůli nevydařeným finančním spekulacím a následným dluhům se rozhodl uniknout na Tahiti, podle jeho představ stále civilizací nedotčeného tropického ráje. V pařížské aukční síni u Drouota uspořádal aukci svých děl, která mu vynesla dost prostředků na cestu a přibližně tři roky života v Tichomoří.

Po příjezdu na ostrov se usadil v městě Papeete, správním centru Tahiti, ale to brzy vyměnil za vesnici Mataica. Našel si domorodou ženu Teha'amanu jako milenku a modelku pro své obrazy. Když mu došly vydělané peníze, vrátil se do Paříže, kde uspořádal prodejní výstavu svých děl, která však nebyla tak úspěšná jako dražba před odjezdem. Zavítal do milované Bretaně, kde se v přístavu Concarneau připletl do rvačky a utrpěl těžkou zlomeninu nohy. Také kvůli postupující syfilidě se mu toto zranění již nikdy plně nezahojilo.

Roku 1897 se pokusil o sebevraždu, ale byl zachráněn. Podnikl novou cestu do Tichomoří, tentokrát měl, se zastávkou na Tahiti, namířeno na Markézy, kde se usadil na malém ostrově Hiva-Oa. Galerista Vollard se