o autorovi: Narození: 21. května 1927, Praha
Úmrtí: 3. června 2018, Praha

Český grafik, textilní výtvarník, malíř a ilustrátor.
V letech 1942–1944 studoval na Státní grafické škole v Praze u prof. Vodrážky a prof. Müllera, jeho spolužáky byli Václav Sivko, Vladimír Fuka, Mikuláš Medek. V roce 1945 byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde si jej pak do svého ateliéru užité malby a textilního výtvarnictví vybral prof. A. Fišárek. Se studenty jeho ateliéru podnikl r. 1947 měsíční poznávací zájezd za současným francouzským a světovým uměním do Paříže a Bretaně. Studia ukončil roku 1950 diplomovou prací - kolekcí dekoračních látek zhotovených technikou filmtisku.

Po komunistickém převratu 1948 byla rodina pronásledována. Jan Hladík byl povolán na vojnu do pracovního lágru PTP, rodinný majetek byl konfiskován, otec Jana Hladíka později zatčen a vězněn. Po úrazu na vojně a návratu do civilu i přes podporu prof. Fišárka těžko hledal zakázky v oboru textilní tvorby, privátně tvořil grafiky, kresby a keramiku, občas ilustroval knihy.

Roku 1955 se oženil s Jenny Hršelovou (Jenny Hladíková) a vrátil se k textilní tvorbě. Pro výstavu nově ustavené Skupiny 7 (1958) utkal první tapiserie s abstraktními motivy podle vlastních grafických předloh. Souběžně s tvorbou autorských tapiserií, které se od roku 1959 staly jeho stěžejním výtvarným projevem, tvoří grafické listy (dřevořezy, linoryty, lepty a zejména kombinované techniky využívající asambláže), kresby temperou a olejomalby.

V roce 1960 byl přijat do SČVU a vystavoval textilní díla na trienále v Milánu, 1963 měl první samostatnou výstavu v Praze a roku 1965 byl poprvé pozván na mezinárodní bienále tapiserie v Lausanne, kam je pak vybrán ještě v letech 1967, 1969, 1977 a 1979. Stal se jedním ze zakladatelů Assotiation Pierre Pauli (1979). Přátelství s Josefem Topolem a herci Divadla za branou jej počátkem 70. let inspirovalo k tvorbě tapiserií s divadelními scénami (Tomášová, Tříska).

Grafickou tvorbu poprvé vystavil roku 1970 (členem SČUG Hollar od r. 1967), těsně před likvidačním zásahem režimu do činnosti spolku a uzavřením výstavní síně.[1] Jeho druhá samostatná výstava grafiky se uskutečnila po pádu komunistického režimu r. 1989 až v roce 2002.

Svůj původní obor textilního výtvarnictví uplatnil Jan Hladík v absolventských serigrafiích na textilu, návrzích dekoračních látek a šátků s motivy silně stylizovaných figur a zejména na rozměrné abstraktní kompozici (15 x 3,5 m) pro Expo Montreal roku 1967.
První autorské tapiserie, tkané od roku 1959 podle návrhů vytvořených nejprve jako grafické listy a kresby (Blíženci, monotyp 1965, tapiserie 1967) se námětově pohybují od figur s postkubistickým tvaroslovím (Štítonoš, 1968, Tokyo) k abstraktním motivům (Stéla-Jizva, 1970). V polovině 70. let nastává v tvorbě tapiserií radikální obrat k figurální tvorbě dílem (Jidášův) Polibek ze Saint-Gilles (1974) podle románského reliéfu. Klasická gobelínová technika, uchopená autorsky a subjektivně, umožňuje Hladíkovi při tkaní aktivně prožít každý detail a vyjádřit psychický výraz.[3] Následuje série expresivních scén s herci Divadla za branou, tkaná podle fotografií Josefa Koudelky[4] (Marie, Setkání-nesetkání). Hladíkovým motivem není pouhá figura, ale "výrazné lidské city, jejich setkávání a míjení"[5]Jana Hladíka inspirují také detaily postav klasických děl (Jan Vermeer, Botticelli), které cituje, ale zachází s nimi svobodně,[6] zachycení pohybu (Tanečník, scéna Slepci dle Brueghela) nebo psychologické studie tváří (Franz Kafka, Samuel Beckett, Křik).
Vrcholnou prací z roku 1977 je obtížné převedení perspektivy obrazu ležícího Krista dle Andrea Mantegny.

Zdroj: Wikipedia