o autorovi: Ignác František Platzer (6. července 1717 Plzeň[1] – 27. září 1787 Praha) byl česko-rakouský sochař a řezbář pozdního baroka a klasicismu, hlavní představitel sochařství druhé poloviny 18. století v Čechách.
Vyšel ze západočeské řezbářské rodiny Jana Benedikta Platzera a studoval na vídeňské akademii v ateliéru Georga Rafaela Donnera. Roku 1744 byl už usazen v Praze na Hradčanech v domě čp. 109/IV na Pohořelci. Dvakrát se oženil, poprvé s vdovou po řezbáři Matyáši Schönherrovi (1701–1743) a založil velkou rodinu s velmi produktivní dílnou, která trvala díky třem generacím jeho potomků až do závěru 19. století. Platzerova dílna se později přestěhovala do Loretánské ulice a nakonec do ulice Nebovidské a Saské na Malé Straně. Na pozvání císařovny Marie Terezie vytvořil po roce 1773 tři sochy pro vídeňský Schönbrunn a byl jmenován dvorním sochařem.
Po smrti nejstaršího syna, který vystudoval Akademii a byl určen jako pokračovatel Ignáce Platzera, převzal sochařskou dílnu jeho syn Ignác Michal (1757–1826), zvaný též Ignác II. Po josefínských reformách nastal obecný útlum umělecké aktivity a proto se věnoval převážně náhrobní plastice. Druhý syn Josef byl malíř architektury.[2] Dcera Anna se provdala za pražského malíře Karla Zimmermanna. Sochařskou dílnu dále převzali synové Ignáce Michala Platzera – František Ignác Jan (1799–1853) a Ignác Karel (1858–1895) a vnuk, rovněž sochař, Robert Platzer (1831–1868). Posledními majiteli dílny byli Jan Platzer a jeho matka, po jejichž smrti dílna roku 1907 zanikla.[3][4] Modely a formy na drobnou figurální plastiku byly postoupeny Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze.

Dílo
Ze zachovaného souboru vynikajících kreseb a modelů Ignáce Františka Platzera lze vyvodit, že jeho dílo, poučené vídeňským manýrizujícím klasicismem Georga Rafaela Donnera a Paula Trogera, se v pražském prostředí zprvu přizpůsobilo zdejším požadavkům a načas se vrátilo k expresivnějšímu baroknímu a rokokovému pojetí. Pozdější posilování klasicistních tendencí je v jeho díle trvale provázeno rokokovými prvky, zejména pokud jde o reliéfní ornamenty, drapérie nebo např. návrh kované mříže.[5]

Celé soubory řezeb a kamenné plastiky vyšly z jeho ateliéru např. pro zámky v Dobříši a v Hoříně, pro kláštery na Zbraslavi a v Teplé, pro Pražský hrad.

Výzdoba paláců
Praha, Hradčany, vstupní brána na I. nádvoří Pražského hradu, Souboj titánů, heraldické znaky Rakouské říše a Českého království a dvě vázy s putti (1761–1762); titání jsou volnými kopiemi původních soch, zhotovili je r. 1902 Čeněk Vosmík a Antonín Procházka (sochař).[6]
Praha, Hradčany, Arcibiskupský palác – dvě soudoší světlonošů na schodišti a dvě na můstku dvorního křídla (po 1764)
Praha, Malá Strana, Malý Buquoyský palác (Francouzské velvyslanectví) – výzdoba schodiště (kolem 1780)
Praha, Nové Město, Voršilská ulice, Schwarzenberský palác (1787)
Praha, Staroměstské náměstí, Palác Kinských – šest alegorických soch: Čtyři Živly – ležící ženské figury s atributy; stojící sochy bohyň Venuše a Juno, na atice (originály v Lapidáriu Národního muzea, dvě z nich poškozené střelbou z května 1945 nejsou vystaveny)
Praha, Karoliny Světlé, Pachtův Palác – 4 originální sochy zdobící interiéry a exteriéry památkově chráněného objektu, kde se dnes nachází Smetana Hotel
Peruc, sochařská výzdoba peruckého zámku[7]
Výzdoba zámeckých parků
Bečváry
Chudenice
Dobříš, sochy a vázy
Hořín, sochy a vázy
Lysá nad Labem: Soubor antických bohů, Alegorie sedmera svobodných umění, Sochy sfing
Měšice
Vrchotovy Janovice - čtyři sochy Živlů, deponovány v depozitáři Lapidária Národního muzea
Schönbrunn ve Vídni: Merkur, Herkules, Brutus a Lukrécie.
Výzdoba kostelů a klášterů
Praha, chrám sv. Víta: sochy čtyř ctností (1771) kolem náhrobku sv. Jana Nepomuckého, ve stříbře provedl Jiří W. Seitz (1771); vnější kamenný epitaf k náhrobku se sochou sv. Jana Nepomuckého a andělem;
Praha, Malá Strana, kostel sv. Mikuláše – čtyři sochy Církevních Otců Východu (sv. Řehoř Veliký, sv. Řehoř Naziánský, sv. Basileos