o autorovi: 1901–1980
byl italský sochař, malíř a grafik, jeden ze zakladatelů moderního evropského sochařství.
V šestnácti letech začal studovat kresbu a malbu na umělecké Akademii ve Florencii. První sochy vytvořil až roku 1922. V roce 1929 ho požádal Arturo Martini, aby se stal vedoucím ateliéru sochařství umělecké školy Villa Reale v Monze. V témže roce si vysloužil pozornost umělecké kritiky jako výjimečný talent svou sochou Lidé a roku 1932 měl první autorskou výstavu v Miláně.

Ve 30. letech podnikl řadu cest po Evropě (Holandsko, Německo, Anglie, Řecko). Opakovaně pobýval v Paříži, kde se seznámil s Chiricem, Kandinským a Maillolem, později s Picassem, Braquem a Laurensem. Roku 1935 získal první cenu za sochařství na Římském quadrienále.

V roce 1938 se seznámil s Mercedes Pedrazzini (*1913, Locarno-2008, Pistoia) a ještě téhož roku se s ní oženil. Oslovoval ji Marina a jejich vzájemný hluboký vztah pak vydržel po zbytek jeho života.

V roce 1940 opustil Monzu aby se stal profesorem na Fakultě sochařství Akademie v Turíně a následující rok se stal profesorem sochařství na Accademia di Belle Arti di Brera v Miláně. Po zničení svého ateliéru roku 1943 se s Marinou uchýlil do exilu poblíž Locarna ve švýcarském kantonu Ticino. Zde se setkával s mnoha významnými umělci – Alberto Giacomettim, Fritzem Wotrubou, Otto Bänningerem, Hansem Arpem a Germaine Richier.

V roce 1947 měl autorskou výstavu na 24. Benátském bienále ale do Itálie se vrátil až v roce 1948 aby vyučoval na Akademii Brera v Miláně. Na Bienále se spřátelil s Henry Moorem a americkým obchodníkem s uměním Curt Valentinem, který ho pozval do USA a uspořádal velkou autorskou výstavu Mariniho v New Yorku i následující sérii výstav po celém světě.

Marini získal hlavní cenu Benátského bienále v roce 1952 a Mezinárodní Velkou cenu Accademia dei Lincei v Římě roku 1954. Byl účastníkem Documenta 1 (1955), Documenta II (1959), a také Documenta III v roce 1964 v Kasselu.

Roku 1959 vytvořil obrovskou sochu jezdce na koni (5 m) pro náměstí v Haagu. Sérii Mariniho výstav v Mnichově, Rotterdamu, Stockholmu, Kodani, Oslo and Helsinki zakončily velké retrospektivy v Kunsthaus Zurich (1962) a Palazzo Venezia v Římě (1966).

Roku 1968 obdržel v Göttingenu nejvyšší německé vyznamenání Orden pour le Mérite fur Wissenschaften und Kunst. V Nové Pinakotéce v Mnichově mu byla roku 1976 vyhrazena samostatná místnost. V jeho rodišti vzniklo Centrum dokumentace prací Marino Mariniho v Palazzo Comunale, Pistoia (1979), které shromažďuje jeho kresby, grafiky a menší sochy, literaturu a videodokumentaci života a díla.

Marino Marini zemřel ve Viareggio 6. srpna 1980.

Jeho manželka Marina po smrti Mariniho organizovala řadu výstav a roku 1983 založila nadaci Marino Marini Foundation, která od roku 1990 sídlí v komplexu Convent of Tau, postaveném ve 14. století. V roce 1988 umožnila velkorysým darem vznik Mariniho muzea ve Florencii (Marino Marini Museum of San Pancrazio). Marina zemřela 20. dubna 2008 a podle jejího přání je pochována vedle svého muže v Pistoia.


Zdroj: Wikipedia